MajiteleFirem.cz na Twitteru MajiteleFirem.cz na Facebooku MajiteleFirem.cz na Linkedin

Rozhovor s Ivanem Pavlíčkem, jedním ze zakladatelů společnosti NEXT s.r.o.

1.8.2016 —


Firma NEXT patřila mezi průkopníky výroby bezpečnostních vchodových dveří na českém trhu. Funguje již od roku 1991. Je nám potěšením Vám přinést rozhovor s jedním ze zakladatelů této firmy panem Ivanem Pavlíčkem.

Co bylo původním stimulem pro podnikání, jaké byly začátky firmy a jak tyto začátky hodnotíte?

Já jsem v tomhle směru byl takový neklidný, vystudoval jsem přírodní vědy, mám doktorát z molekulární biologie, pracoval jsem v tom chvilku a paralelně k tomu jsem si udělal vydavatelství na knihy a od roku 1987 jsem vydával příručky k počítačům. Pro první osmibitové počítače. Pět let jsem provozoval vydavatelství manuálů a příruček k těmto počítačům. Překládal jsem to obvykle z polštiny a z angličtiny. Tímto jsem začal a pak jsem se na univerzitě potkal s kolegou Kotherou, se kterým jsme oba pracovali v biotechnologickém ústavu Univerzity Karlovy, a byli oba podnikaví. Kolega je fyzik, elektronik, matematik. Začali jsme vyrábět satelitní zařízení k satelitním přijímačům, které rozšiřovalo možnosti, které tenkrát tady byly poměrně chabé. To jsme vyráběli podomácku. Kolega našel ve světě schéma a dotáhl to do nějaké použitelné podoby. Vyrobili jsme tehdy pár stovek kusů. Bylo to v malém a vyzkoušeli jsme si výrobu. Sami jsme to vyráběli. Bylo to trochu nadivoko. Dost jsme tím zbohatli. Každý z nás jsme měli doma barevnou televizi a mikrovlnku a začali jsme se o ně bát. A tak jsme řešili, jak dveře zabezpečit. Kolega jel z Bulharska a v rádiu slyšel nějaké hrozné příběhy o vykrádání a tak přijel celý vyděšený, jestli ho nevykradli, když byl měsíc pryč. Volal mi, že bychom se měli nějak zabezpečit, že bychom měli udělat bezpečností dveře, a tak celý ten nápad vznikl. Jeho tatínek byl konstruktér železných zařízení a tak to začali dávat dohromady. Proběhla revoluce a do toho nám jeden kamarád řekl, že v Běchovicích ruší nějakou údržbářskou halu a jestli si ji nechceme pronajmout. My jsme si ji pronajali. V lednu jsme slíbili, že v prosinci určitě zaplatíme cca 400 000 Kč, které jsme nikdy předtím neviděli pohromadě ani v televizi. No a povedlo se to. To mi přišlo úplně neuvěřitelné.

Bylo tam velké riziko, možná to dnes hodnotíte trochu i jako podcenění situace?

Vzali jsme si jedinou půjčku, kterou jsme dokázali získat, a to byl kontokorent na sporožiru, který jsme si navzájem ručili. Každý jsme tedy dostali 10.000,- Kč a s těmito 20.000,- Kč jsme začali. Šli jsme do Ferony, nakoupili železo a dráty do svářeček, a začali jsme vyrábět.

Takže jste bezpečnostní dveře dělali sami?

Ano. Zdědili jsme s dílnou dva dělníky. Ty první dveře jsme soustružili, frézovali, svařovali, řezali sami. Naučili jsme se svařovat a obrábět a všechno, je to docela fajn práce. Já mám fyzickou práci celkem rád. Člověk se naučí spoustu nových věcí a ví potom, jestli to, co mu říkají dělníci, je pravda.

A jak jste dveře prodávali. Prodej na začátku asi musel být těžký?

Těžké to snad ani nebylo. Já jsem měl počítače, malé osmibitové, a jehličkovou tiskárnu. Vytiskl jsem letáky. Roznesli jsme je po okolních panelácích, na Jižním městě a ve Strašnicích, a pak nám domů na pevnou linku volali lidi. Přijali jsme zakázku, došli jsme ji na místo změřit, pak jsme to svařovali, vyráběli. Pak jsme tam přijeli, převlékli jsme se do montérek, šli jsme to namontovat. Vtipné bylo, že na začátku to bylo hodně složité.  Jedny dveře jsme montovali 2-3 dny. Bylo to hodně náročné. Dnes naši pracovníci dělají třeba patery dveře za den a to i s přejezdy po Praze.

Chápu, že na začátku jste pracovali víceméně sami s kolegou a se dvěma dělníky. Jaký byl růst?

První rok jsme končili se 4-5 dělníky, pak to šlo docela rychle nahoru. Do pěti let už jsme dělali tisíce dveří ročně.

A co konkurence?

Vznikla, ale mnohem později, až po nás. Hodně nás nastartovalo, že jsme v roce 1991 měli vystoupení v Receptáři Přemka Podlahy, kde kolega prezentoval dveře.

Jak jste se dostali do televize?

Nějak to šlo. Tenkrát to bylo takové nadšené, otevřené období. A bezpečnostní dveře jako produkt neexistovaly.

Ty začátky jste hodnotil jako velmi náročné, doba byla těžká, vyžadovalo to velkou odvahu, co vás pohánělo.

Tvoření mi přijde úžasné, něco vzniká, firma je organismus, který je velmi pěkné budovat.

Začali jste bezpečnostní dveře vyrábět jen kvůli penězům?

To si nemyslím. Kvůli penězům ne. To bychom asi dělali něco jiného, výnosnějšího.

Zvažujete budovat firmu jako rodinnou?

Mám 4 děti, z toho 3 kluky. Asi by to k tomu i svádělo. Ale nejstarší k tomu netíhne, je spíše programátor, specialista na programování a umělou inteligenci a jeho snem je jít pracovat do SpaceX k Elonu Muskovi. To ho baví, je zároveň volnomyšlenkář, takže možná spíše bude nějaký freelancer.

Dcera k tomu moc netíhne, chce být veterinářka. A ti nejmladší zatím nevědí. Nechci nikomu z nich ničit život, abych ho nutil. Ani bych pak nevěřil tomu, že by se to mohlo povést. A čekat do sedmdesáti, jestli to klapne, to se mi také nechce. Myslím, že to směřuje k jinému řešení, ale to je otázka.

Dokázal byste si představit, že by děti byly jen vlastníky Vaší firmy?

Já myslím, že tady je důležitá otázka, co člověk čeká od toho, že firmu předá nebo prodá. Je to čas, svoboda, obojí?  Já si myslím, že když člověk zůstane vlastníkem, tak se úplné svobody nedočká.

Přijde čas, který získáte, je ho více. Ale osvobození hlavy a myšlení od pocitu odpovědnosti nemůže nastat.

Já neumím zavřít oči a čekat na příští uzávěrku, jak to dopadne. Svobodu by to asi nepřineslo. Tedy tu, kterou si teď považuji nejvíce. Tak, jak bych chtěl. Jednou bych se chtěl věnovat více jiným věcem, např. psychoterapii, kterou jsem v posledním desetiletí studoval, poradenství, ale nejraději bych pracoval na změně vzdělávacího systému. Tam vidím největší potenciál růstu Česka.

Předávání je těžké téma všude na světě.

Nějaké příběhy jsem četl a někdy to předají tomu nejchytřejšímu, prvorozenému, pánbůh ví, jakým vzorcem to zvolí. A řeknou: „Tak tady to máš.“ Ty příběhy znám i z Čech. Firma se předá, ale zakladatel řekne: „Jsi povinen až do smrti tady zaměstnávat svého bratra, platit mu 200 000 měsíčně, sestra je zahradní architekta, tak tu budeš taky dotovat“. A teď ten chudák dostane úkoly, stane se rodičem svých sourozenců. Takové příběhy znám. Výsledkem je zničená rodina. To je lepší firmu prodat. A utraťte si to, propijte si to, vybudujte si něco, je to vaše. I když se z toho udělá nějaká akciová struktura, jsou tam akcie, které se mohou docela dobře rozdělit, ale co pak. Sejdou se děti akcionáři a vždy se musí nějak domluvit.

Máte pravdu, funguje to jen tehdy, když partneři chtějí společně fungovat a pracovat, a je mezi nimi shoda.

Na čem by se dalo pracovat, je třeba rodinná terapie pro předání. Kdy by se lidé chystali léta předtím, aby tušili, co nastane. Jako jsou ty kurzy přežití. Jeden soused, který dělá v diplomacii, byl na kurzu přežití a vyprávěl mi o něm. Byl to celý týden – spánková deprivace, hlad, málo pití, na konci je zajali, vyslýchali, lehce mučili, pak byly nějaké výsledky, ostrý příběh. Ten můj kamarád mi tehdy říkal, že to bylo strašné, ale že ví, že když ho někdy unesou, tak 90 % těch věcí ho nepřekvapí.

Jak funguje zapojení vaší rodiny, teď jste tam jen vy, nebo je tam ještě někdo jiný, prošly si tam prací Vaše děti?

Ano, na brigády chodily více méně všechny. Ne moc, ale chodily. Pak jsme si prošli obdobím, kdy tam pracovala prakticky celá rodina, máma, sestra, bratr. To bylo v devadesátých letech. A nebylo to úplně ideální, bylo to náročné. Postupně se však ta jejich účast vyeliminovala, takže tam nepracoval nikdo. Příbuzní mají samozřejmě tendence do všeho mluvit, jak bych to měl dělat správně, a člověk na to není zrovna naladěný. Měli jsme takový ten klasický spor, kdy já vím, že jim dávám práci, kterou by jinde těžko sehnali, za podmínek volnosti a všeho, co mají, a oni mají pocit, že mi zachraňují život a drží mě. Zatímco já to vnímám naopak – kdybych tam měl někoho cizího, tak s ním mohu mít nějaký férový zaměstnanecký vztah, jak má být, a tak. To je tou nadřízeností a podřízeností, která nedělá dobrotu, v žádném případě.

Asi je to také tím, že k lidem z rodiny máte na začátku větší důvěru?

Ano, je tam větší důvěra a na druhou stranu tam někdy nefunguje delegování toho, že se to má udělat.

Vaše hlavní zásady, principy pro vedení firmy. Čím se řídíte v podnikání, v životě?

Asi se nebojím chyb. To mi přijde jako zajímavý zdroj poučení, i když je to někdy drahé. A hodně v tom hraje roli, jestli v tom člověk je nebo není sám – v řízení a vedení firmy.

Důležité je se naučit dělat rozhodnutí, ke kterým se člověk nevrací. Topit se v pochybnostech dokola k ničemu nevede. Rád hraju bridge, tam platí pravidlo „v započatém bludu vytrvej“. Když už se rozhodnete, že budete hrát šest červených, tak prostě musíte bojovat za těch 6 červených až do konce té hry. Tak to připodobňuji k tomu, že člověk by neměl uprostřed nějaké práce přestat.

Ve vztahu k lidem je nejsložitější vytvořit prostředí, aby mohli radostně podávat dobrý výkon, práce je bavila a neotravovala. Je zajímavé, že máme dlouhodobé zaměstnance, fluktuace skoro není. Dokonce ani na dělnických montážních profesích, lidé jsou u nás poměrně dlouho. A to si nemyslím, že by naše mzdy nějak vybočovaly. Myslím, že je to v té naší opravdovosti. Ve chvíli, kdy někdo nechce pracovat, tak se rozcházíme slušně. Nemám rád status nenahraditelného zaměstnance.

Třeba když odcházel náš ředitel, nenahraditelný zaměstnanec. Zkoumalo se, co se bude dít. Ptali se mě: „Co teď budeš dělat, on odešel, co si počneš, co budeme dělat, on tu není.“ Měsíc bylo ticho a nic se nestalo, takže zmizel nenahraditelný člověk. Výsledek? Nenahraditelné lidi nenahrazovat.

Poslední dotaz – ideální společník, jak by se měl chovat?

Já myslím, že základem je být k sobě férový. My teď fungujeme s kolegou 25 let (s žádnou ženou jsem tak dlouho nežil). Neshod samozřejmě byly mraky. Ale je hodně důležité si navzájem umožňovat dělat chyby. Kolega něco prosazuje, já to nechci, tak si to tak jednou dvakrát třikrát řekneme dokola a já pak řeknu: „Dobře, udělej to.“ A pak již nekritizuji za špatné rozhodnutí (čtvrt milionu někde zasyčí v kanále a neřeknu ani popel). Toto je u nás vzájemné. Někdy si prostě něco vymyslíte a ono to někdy vydělá, někdy to nevydělá. Důležité je neklást si to za vinu a nevyčítat si to.

Je tedy důležité uvědomit si, že chyby k podnikání patří?

Ano, když neuděláte žádnou chybu, pak se nic neučíte. Jsou lidé, kteří si myslí, že chyby nedělají, nepřiznávají si to. A celkem úspěšně si mění své vzpomínky, takoví lidé existují.


rozhovor-s-ivanem-pavlickem-jednim-ze-zakladatelu-spolecnosti-next-s-r-o

Stanislav Servus

Stanislav Servus je zakladatelem portálu majitelefirem.cz a advokát, který se ve své více než dvacetileté praxi zaměřuje na oblast správy a ochrany rodinného majetku, oblast korporátních projektů, M&A a vytváření společných podniků. Stanislav se též dlouhodobě věnuje problematice rodinných firem, jejich vedení i vlastnictví, mezigeneračnímu transferu kapitálu, tématu svěřenských fondů, dědického plánování, a systému tzv. family business governance (včetně vytváření rodinných ústav).