Sepsání závěti je vhodné nejen v případech, kdy se zůstavitel chce vyvarovat uniformního dědění ze zákona, ale také tehdy, pokud chce předejít případným rodinným sporům, které by mohly po jeho smrti nastat. Také vlastní-li zůstavitel určitou věc, jíž si zvlášť cení a kterou si proto přeje přenechat konkrétní osobě odlišné od té, které by věc připadla v případě dědění ze zákona, může tak učinit pomocí závěti. Jak takovou závěť sepsat správně, aby byla platná a vedla k zamýšlenému výsledku?

Forma závěti

Nejprve je potřeba zvážit formu závěti, jakou chce zůstavitel použít. Zůstavitel má několik možností, pro které jsou určující podmínky, v nichž se zůstavitel nachází, a dále míra jistoty, jakou chce své poslední vůli zajistit. Závěť můžete sepsat vlastní rukou, jinak než vlastní rukou (například na počítači) či formou notářského zápisu. Ve zvláštní situaci jakou je například živelní katastrofa či válečný konflikt zákon dovoluje pořídit závěť s úlevami, tzv. privilegovanou závěť.

Závěť psaná vlastní rukou musí být zůstavitelem podepsaná, jinak je neplatná. Jinak než vlastní rukou sepsanou závěť je možné vlastnoručně pouze podepsat, a to za přítomnosti dvou svědků a současného prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Patrně nejspolehlivější je sepsání závěti u notáře, který ji může rovněž zanést do Centrální evidence závětí. Existence závěti, kterou si zůstavitel ponechal u sebe nebo ji u někoho uschoval, v dědickém řízení vůbec nemusí vyjít najevo.

Privilegované formy závěti se od běžných forem liší tím, že nemusí mít písemnou formu. Zároveň je však jejich platnost časově omezena. V případě privilegované závěti je potřeba opatřit si 3 svědky. Pokud je o zaznamenání poslední vůle požádán starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, velitel námořního plavidla plujícího pod českou vlajkou, kapitán letadla registrovaného v České republice nebo velitel české vojenské jednotky, jedná-li se o závěť zaznamenanou ve vojenském konfliktu, potom postačí opět svědci dva. Platnost privilegovaných závětí je omezena na tři měsíce. Závěť pořízená ústně před třemi svědky platí jen dva týdny.

Obsah závěti

Nový občanský zákoník nejen že upravuje dědické právo velmi podrobně, ale nově klade větší důraz na vůli zůstavitele. Platí tedy, že obsah závěti má být vždy vykládán s maximálním ohledem na vůli zůstavitele, které je nutné co nejvíce vyhovět.

Nově zákon upouští od podmínky, že v závěti musí být přesně označený den, měsíc a rok jejího pořízení. Ačkoli datování závěti již není její podstatnou náležitostí, lze ho nanejvýš doporučit. V případě existence více závětí, které si svým obsahem vzájemně odporují, může totiž absence data vést k neplatnosti všech závětí. Naopak osoby zůstavitele a dědice je potřeba vymezit co možná nejpřesněji – jménem a příjmením, adresou trvalého bydliště a rodným číslem.

Zůstavitel může závěť formulovat i svým osobitým způsobem, kdy slovům přikládá svůj vlastní smysl. V takovém případě je důležité, aby tento smysl znali blízcí či přátelé zůstavitele. Jestliže se zvláštní smysl slov, který zůstavitel za svého života používal, nepodaří v dědickém řízení prokázat, bude při vykonávání závěti slovům přikládán pouze jejich obvyklý význam. Zůstavitel může v závěti odkázat také na obsah jiné listiny, a pokud má taková listina náležitosti závěti, budou jí přiznány stejné právní účinky. V opačném případě bude mít pouze výkladovou hodnotu.

Zůstavitel může dědici určit podmínku, doložit čas či nařídit příkaz. Podmínky ani příkazy však nesmí být pouhou zvůlí zůstavitele či v rozporu s veřejným pořádkem, potom by byly neplatné. Ze stejného důvodu nelze dědice nutit k uzavření či rozvázání manželství či k setrvání v něm. I když i zde se uplatní zmíněná zásada, že zůstavitelově vůli má být vyhověno co nejvíce, v případě příkazu platí, že nelze-li jej splnit přesně, postačí jeho splnění v maximální možné míře. Podmínky mohou odložit okamžik, od kterého dědic majetek nabude, nebo například omezit dobu možného užívání dědictví. Obdobného účinku lze dosáhnout určením času [1].

Novinkou dědického práva je tzv. odkaz, jehož prostřednictvím lze odkázat určitou věc konkrétní osobě, aniž by se stala dědicem se všemi jeho právy a povinnostmi. Na rozdíl od dědice totiž na odkazovníka nepřecházejí zůstavitelovy dluhy. Odkazovník uplatňuje svůj nárok na vydání odkázané věci následně přímo vůči dědici, v jehož dispozici se odkázaná věc nachází.

[1] Zatímco u podmínky není jisté, zda vůbec v budoucnu nastane, určení času je vázáno na okamžik, který nastat musí.